Oceánografie jako věda i životní styl
Oceánografii jsme se začali věnovat už v 15. století, kdy jsme objevovali nová místa, kultury a možnosti. To vše díky znalostem moří a oceánů. Nebyla to ovšem ta oceánografie, kterou známe dnes. V průběhu staletí se vyvíjela a zdokonalovala. V 19. století se americký profesor Matthew Fontaine Maury pomocí svých znalostí a vášně postaral o to, aby oceánografie stala samostatnou vědou.
„V oceánu je řeka. V nejtěžších období sucha nikdy nevyschne a při nejsilnějších povodních nikdy nepřeteče. Její břehy a dno jsou studené vody, zatímco její proud je teplý. Mexický záliv je jeho fontánou a jeho ústa jsou v Arktickém moři. Je to Golfský proud.“
Matthew Fontaine Maury
Oceánografie spadá do hydrografie, což je jedna z disciplín fyzické geografie, která se zabývá pohybem vody v krajině v závislosti na čase. Dnešní oceánografie není pouze o popisu moří a oceánů. Abychom ji správně pochopili, musíme zkombinovat poznatky z biologie, fyziky, chemie a dalších oborů. Samotnou oceánografii ještě dělíme na dalších šest podoborů. Tyto podobory zkoumají jednotlivé složky a zákonitosti oceánů, mohou tedy zajít do větších detailů, než kdyby existovala jedna věda.
Dnes z oceánografie čerpáme informace, které dále využíváme například při rybolovu, námořní dopravě nebo při těžbě nerostných surovin. Výzkumy jsou směřovány spíše na běžné potřeby. To znamená, že většina financí, které jsou oceánografii poskytnuty, putují na výzkum ropných a nerostných ložisek na dnech oceánů. Další peníze se vynakládají na výzkum mořských akvakultur, ekologicky přijatelného rybolovu a obnovitelných zdrojů.
Neměli bychom oceánografii využívat jinak, než na studii ropných ložisek a vyčerpávání rozmanitosti oceánů? Oceánografie se věnuje i udržitelnosti, ale ne v takovém rozsahu, jako se věnuje výzkumu nerostných zdrojů na dně oceánů. Zároveň zůstává hodně nezodpovězeného a, i přes veškeré pokroky v technologii, na nás čeká ještě mnoho odpovědí a nových objevů. Kdo ví, třeba čekají právě na nás.
Šimon Procházka